Výroky

Hledači pokladů s detektorem kovů nejsou novodobí hrdinové typu Indiana Jonese, ale lidé, kteří páchají nezákonnou činnost a pohřbívají naši minulost. Používání detektoru kovů v jejich rukou má charakter společensky nebezpečné psychické závislosti.


Detektoráři se někdy vzletně nazývají „amatérskými archeology“, což je holý protimluv, protože zákon nedovoluje provádět tuto činnost bez specifického oprávnění.


Detektoráři jsou povinni zákony dodržovat, jak by tomu mělo být v každé civilizované společnosti. Oni ale požadují, aby se zákony naopak přizpůsobily jejich sobeckým zájmům a pokud se tak nestane, vyhrožují, že budou v nelegální činnosti pokračovat, že nálezy neodevzdají nebo skončí na černém trhu. Chovají se jako pytláci vydírající myslivce, že když jim nevydají povolenky, vystřílejí jim všechnu zvěř. Detektoring je sobeckou zálibou a součást rozsáhlého byznysu s archeologickým dědictvím v podobě obchodování s nálezy a prodeje detektorů kovů. Stížnosti na zastaralost zákona, který zakazuje laikům vykonávat odbornou činnost, jsou na stejné úrovni jako stížnosti sprejerů o nesmyslnosti zákona, který jim zakazuje sprejovat cizí majetek, nebo silničních pirátů, nerespektujících pravidla silničního provozu.


Detektoráři okrádají nás všechny, paradoxně i sebe, o informace. O příběhy, které nám mohou neodborně vyzvednuté předměty vyprávět. Sebevětší „poklad“ bez odborně zjištěných a vyhodnocených okolností jeho uschování v minulosti je jen bezduchou hromadou materiálu.


Omylem detektorářů je potřeba „zachraňovat“ archeologické nálezy z terénu. Pokud nejsou bezprostředně ohroženy, je lepší ponechat je tam kde jsou. V duchu stále platného výroku archeologa Inocence Ladislava Červinky: „Nevíme při současném pokroku vědy naší, jaké otázky budou si klásti naši následovníci za padesát či sto let“. Na tyto otázky jim budou moci poskytnout odpověď jedině předměty nevytržené z nálezových okolností.


I když si to detektoráři nechtějí připustit, nejlepším způsobem ochrany archeologických památek není jejich okamžité vykopání. Archeologický výzkum nejsou závody. Proto za klíčové v posuzování správnosti konání detektorářů nelze považovat odevzdání (v horším případě prodej) nálezu do muzea, ale trvalé a nezvratné zničení nálezové situace. A toho se dopouští každý detektorář, bez ohledu na to, jestli je takzvaně slušný či nikoliv. Ačkoliv pro některé hledače lze mít lidské pochopení, že chtějí přispět k poznání dějin svého regionu, nelze přehlédnout, že tito lidé si neuvědomují nebo nechtějí uvědomit škodlivost svého konání pro archeologické památky.


Zahlcování přetížených institucí a archeologů množstvím nálezů jen proto, že detektoring někoho baví, je tragické, protože vyzdvižené předměty nelze průběžně odborně zpracovávat. Nejsou zpracované stovky důležitých výzkumů z minulosti i současných záchranných výzkumů. Pokud ale nálezy nebudou odborně vyhodnoceny a konzervovány, byly vyzvednuty zcela zbytečně. Nálezům je proto lepší v zemi. Jestliže tam vydržely tisíce let, pár let dalších jim už určitě neublíží.


Ochrana kulturního dědictví resp. akviziční činnost muzeí nemůže být nesystémově založená na svévoli detektoráře, jestli nález odevzdá či ne, nebo si ponechá sběratelsky zajímavé artefakty a běžné věci bohulibě poskytne muzeu. Důsledkem takovéto akviziční politiky muzeí je podpora nelegálních aktivit detektorářů.


Otázkou je též věrohodnost detektorářem zprostředkovaných informací o odevzdaných nálezech, která je založena výhradně na mezilidské důvěře a která se opakovaně ukázala jako nedostatečná. V lepším případě jde o nízkou informovanost detektoráře, v tom horším o přímé klamání muzejníků. O příliš vysokém počtu údajných lokalit, z kterých mnohé byly publikovány v odborné literatuře, lze mít oprávněné pochybnosti. Jinými slovy – část lokalit, z nichž mají pocházet nálezy od detektorářů, je jednoduše vymyšlená.
Další negativní praxí je rozdělování nálezových celků na hodnotnější části (které si detektoráři ponechávají nebo zpeněžují na černém trhu) a na relativně běžné nálezy, které jsou velkoryse nabídnuty muzeu. Rozdělením celku však věda přichází o mnoho důležitých informací, až do té míry, že takový nález se může stát prakticky bezcenným.


Prostor pro spolupráci detektorářů a profesionálních archeologů existuje v rámci legálních výzkumů. Ovšem taková spolupráce, jakou si představují detektoráři, spočívající v institucionalizaci chození po archeologických lokalitách, jejich pročesávání detektorem kovů, vykopání nálezu a následném odevzdání do muzea nejlépe s vyplacením tučné odměny, by neměla být mezi skutečnými profesionály žádaná, jinak by archeologie rezignovala na vědecké přístupy k výzkumům.


S detektoráři lze spolupracovat pouze na legálních archeologických výzkumech, kterých probíhají stovky. Tam se mohou plně realizovat. Jde především o záchranné výzkumy. Pokud náhodou jimi nejsou někteří archeologové dostatečně vytíženi, a mají neodolatelnou potřebu provádět výzkumy badatelské, kam patří i prospekce území s detektorem kovů, jistě mohou i v těchto případech využít pomoci detektorářů, pokud ovšem předem předloží projekt výzkumu, dostanou od Archeologického ústavu souhlas s jeho provedením spolu se souhlasem vlastníka pozemku, na němž se má výzkum provést, výzkum ohlásí do databáze výzkumů a co nejdříve po jeho skončení odevzdají nálezovou zprávu (i v případě negativních zjištění).


Detektorářský mýtus užitečného sbírání artefaktů na oraných polích, kde jsou prý po tisíciletí ničeny zemědělskou činností, dostává trhliny v případech, kdy takové nálezy nejsou přesně lokalizovány a dokumentovány, ale především nejsou přímo kontrolovány oprávněným archeologem. Kdo zaručí, že detektoráři opravdu sbírají na pravidelně oraných plochách, dodrží pravidla a metody výzkumu či nepodlehnou nízkým pudům při zvláště cenných nebo početných nálezech?


Podíl zachráněných nálezů od tzv. spolupracovníků archeologů z řad detektorářů je zanedbatelný oproti nálezům, které putují mimo archeologický dohled. Nic na tom nezmění zbožná přání tzv. spolupracujících detektorářů, přednášky pro soukmenovce v prodejnách detektorů, vydávání detektorářských časopisů a drzé návrhy, aby stát vykupoval vlastní ukradené, poničené a informací zbavené nálezy. Detektoráři sobecky vidí jen sebe a svoje úzce osobní zájmy. Detektor je jejich modla a zcela degradují archeologii na pouhý byznys a soukromé hobby.


Tzv. spolupracujících či slušných detektorářů je naprostá menšina a spolupráce archeologů s nimi neřeší problém s nespolupracující většinou (desítek tisíc nelegálních hledačů). Uspokojuje jen sobecké touhy nejen detektorářů, ale i některých archeologů, kteří se zpronevěřili svému povolání.


Někdy se mezi archeology objevuje názor, že dosavadní etapa archeologie bude jednou hodnocena podle hmotných výsledků, tj. kolik nálezů bylo zachráněno, nikoliv podle zastávaných etických postojů či mravní síly. Nebo že příští generace nebude tolik zajímat, proč jsme nezachránili, ale že jsme nezachránili. Jindy se tvrdí, že archeologové jsou správci pomyslné galerie, kteří si nemohou dovolit nevidět a nevědět, že jsou z galerie odnášena vysoce hodnotná plátna. Předně si tito protagonisté hlubokomyslných debat vůbec neuvědomují, že archeologové nejsou těmi, kdo by o něčem takovém měli rozumovat. Osobují si práva, která jim nepřísluší. Jejich úkolem je vykonávat svou práci podle stanovených pravidel, na základě společenské objednávky, tzn. v souladu s legislativou a profesní etikou. Pokud by totiž tak od počátku činili, nemuseli by výše citované problémy řešit. Nicméně, přesto lze stručně odpovědět na otázku, jak bude na současnou českou archeologii v budoucnosti nahlíženo – jako na období rezignace na vědecké pojetí a návrat do 19. století k archeologii sběratelské, možná sice s depozitáři naplněnými „zachráněnými“ kovovými artefakty, ale za cenu nesrovnatelně větších ztrát informačních i materiálních. A také na dobu naprostého mravního úpadku oboru.


Archeologie v Česku se vrátila do dob sbírání starožitností 19. století. Rozdíl je jen v použité metodě, následky jsou stejné. Někteří archeologové jen sedí na svém pozadí a publikují nálezy, které jim hledači nosí. Dostávají honoráře za knihy o pokladech, přednášejí, vystavují. Svou lehce získanou slávu a profesní kariéru postavili na nezákonné činnosti, kryjíce při tom své detektorářské družiny, kterým občas něco zůstaví pod prsty, a dělajíce jim ještě reklamu.


Mnozí archeologové zaměňují „záchranný archeologický výzkum“ za „preventivní prospekci“ a provádějí průzkumy za použití detektorů kovů bez předchozího vypracování projektu a bez souhlasu s provedením badatelského výzkumu. Záchranným výzkumem by bylo například zdokumentování a prozkoumání jednotlivých vrypů či výkopů učiněných předtím nelegálními detektoráři, ale není jím plošný detektorový průzkum celé lokality, například areálu hradiště. Bohužel neznají ani pravidla provádění archeologického výzkumu, nebo tvrdí, že nejsou závazná, přestože je to v nich jasně uvedeno.


Máme-li tolerovat detektoráře jako amatérské archeology, měli bychom připustit i léčbu od amatérského lékaře či léčitele, zastupování u soudu falešným advokátem, vyprojektování domu zedníkem, zřízení elektroinstalace osobou bez vyhlášky 50, při pilotování letadla by se mohli střídat pasažéři a svého zvířecího miláčka můžeme rovnou svěřit řezníkovi místo veterináři.


Namísto osvěty o legislativě a archeologické kriminalitě někteří archeologové provádějí „osvětu“ v prodejnách detektorů kovů a podporují tím byznys s archeologickým dědictvím.


Obchodníci nabízejí k prodeji detektory kovů s chvalozpěvnou reklamou, kterou lákají lidi k hledání pokladů, čímž je vlastně nabádají k nelegální činnosti. Pořádáním akcí pro děti si vychovávají dorost – své budoucí zákazníky.


Nikdo detektorářům nebrání poznávat historii, ale archeologie je vědní obor, provozovaný odborníky. Zničením nálezové situace neodborným přístupem se připraví o poznání historie nejen sám detektorář, ale připraví o cenné informace i všechny ostatní.


Většině detektorářů jde pouze o adrenalin ze samotného hledání, nikoliv o nálezy. Proto je obvykle nezajímají nějaké nálezové okolnosti a odborné vyzvednutí. Pro ně mají archeologické památky vlastně jen hodnotu brambor.


Čeští detektoráři sní o super anglickém modelu, ale pokud by věděli, co to všechno znamená, rychle by dosnili. V Anglii se bez skrupulí vypořádají s hledačem, který kopal na pozemku bez souhlasu jeho majitele. Těžko předpokládat, že by naši detektoráři neschopní si zaznamenat ani polohu nálezu, zjišťovali, komu které pole patří, a žádali majitele o jejich souhlas.

nighthawking_survey