Úmluva UNESCO

ÚMLUVA O OPATŘENÍCH K ZÁKAZU A ZAMEZENÍ NEDOVOLENÉHO DOVOZU, VÝVOZU A PŘEVODU VLASTNICTVÍ KULTURNÍCH STATKŮ

Generální konference Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), která se sešla na svém 16. zasedání v Paříži v listopadu 1970,

soudíc, že kulturní statky tvoří jeden ze základních prvků civilizace a národní kultury a že jejich skutečnou hodnotu lze ocenit jen tehdy, jestliže jsou co nejúplněji známy jejich původ, historie a tradiční prostředí,
soudíc, že povinností každého státu je chránit kulturní statky na svém území proti nebezpečí krádeže, tajných vykopávek a nezákonného vývozu,
soudíc, že k odvrácení tohoto nebezpečí je nezbytné, aby si každý stát stále více uvědomoval své morální povinnosti jak vůči vlastnímu kulturnímu dědictví, tak i vůči kulturnímu dědictví všech národů,
soudíc, že muzea, knihovny a archívy, jakožto kulturní instituce, by měly dbát o to, aby jejich sbírky byly zřizovány v souladu s všeobecně uznávanými mravními zásadami,

přijímá tuto úmluvu (výběr ustanovení):

Pojmem „kulturní statky“ se rozumí ty statky, které byly kterýmkoli státem z důvodů náboženských nebo světských označeny za významné pro archeologii, prehistorii, historii, literaturu, umění nebo vědu a které patří do těchto kategorií:

  • vzácné sbírky nebo vzorky zoologické, botanické, mineralogické, anatomické a paleontologické,
  • statky týkající se dějin, včetně historie vědy a techniky, vojenské a sociální historie, života významných představitelů národa, myslitelů, vědců, umělců a událostí národního významu,
  • archeologické vykopávky (prováděné oprávněně i nelegálně) a archeologické nálezy,
  • zlomky oddělené od uměleckých a historických památek a zlomky z archeologických nalezišť,
  • starožitnosti starší než sto let, jako jsou mince, ryté pečeti, písemnosti.

Členské státy této úmluvy uznávají, že nedovolený vývoz, dovoz a převod vlastnictví kulturních statků je jednou z hlavních příčin ochuzování kulturního dědictví zemí původu těchto statků a že mezinárodní spolupráce představuje jeden z nejúčinnějších prostředků k ochraně kulturních statků každé země proti všem nebezpečím s tím spojeným.

Členské státy se proto zavazují, že budou čelit takovýmto činům prostředky, které mají k dispozici a zvláště odstraňovat jejich příčiny, zamezovat jejich provádění a napomáhat uskutečňování nezbytných náprav.

Dovoz, vývoz a převod vlastnictví kulturních statků uskutečněný v rozporu s opatřeními, která přijaly členské státy podle této úmluvy, je nezákonný.

Členské státy této úmluvy uznávají, že statky, které patří do níže uvedených kategorií, jsou pro účely této úmluvy součástí kulturního dědictví každého státu:

  • kulturní statky, které byly nalezeny na území státu,
  • kulturní statky, které byly získány se souhlasem příslušných úřadů země jejich původu při archeologických, národopisných nebo přírodovědných expedicích,
  • kulturní statky, které byly se souhlasem příslušných úřadů země jejich původu darovány nebo zákonným způsobem zakoupeny.

K zabezpečení ochrany kulturních statků proti nedovolenému dovozu, vývozu a převodu vlastnictví se členské státy této úmluvy zavazují podle podmínek každé země zřídit tam, kde takové instituce ještě neexistují, jednu nebo více institucí pro ochranu kulturního dědictví s takovým počtem kvalifikovaných pracovníků, aby byli schopni účinně plnit tyto úkoly:

  • podílet se na vypracovávání návrhů zákonů a předpisů, které upravují ochranu kulturního dědictví a zejména zabraňují nedovolenému dovozu, vývozu a převodu vlastnictví důležitých kulturních statků,
  • organizovat dozor nad archeologickými vykopávkami, zajišťovat na místě ochranu určitých kulturních statků a chránit určitá území vyhrazená pro budoucí archeologické výzkumy,
  • stanovit ve prospěch příslušných osob (konzervátorů, sběratelů, starožitníků atd.) pravidla odpovídající mravním zásadám vytyčeným v této úmluvě a pečovat o dodržování těchto pravidel,
  • provádět výchovná opatření k povzbuzení a prohlubování úcty ke kulturnímu dědictví všech států a k rozšiřování znalosti ustanovení této úmluvy,
  • dbát o to, aby byly přiměřeným způsobem zveřejněny všechny případy zmizení kulturního statku.

Členské státy této úmluvy se zavazují, že:

  • zavedou vhodné osvědčení, ve kterém vyvážející stát potvrdí, že zamýšlený vývoz kulturních statků je povolen. Toto osvědčení musí být připojeno ke všem kulturním statkům vyváženým v souladu s předpisy,
  • zakáží, aby z jejich území byly vyváženy kulturní statky, k nimž nebudou připojena výše uvedená osvědčení o vývozu,
  • seznámí s tímto zákazem vhodnou formou veřejnost, hlavně ty osoby, které by mohly vyvážet nebo dovážet kulturní statky.

Členské státy této úmluvy se zavazují, že:

  • učiní v souladu se svým národním zákonodárstvím potřebná opatření zabraňující muzeím a obdobným institucím, nacházejícím se na jejich území, získávat kulturní statky, jež pocházejí z jiného členského státu této úmluvy a byly nedovoleně vyvezeny po nabytí účinnosti této úmluvy,
  • podle možnosti budou informovat stát původu, který je členem této úmluvy, o nabídce takových kulturních statků, které byly z tohoto státu nedovoleně vyvezeny po nabytí účinnosti této úmluvy pro oba státy.

Členské státy této úmluvy se zavazují postihovat trestními nebo administrativními sankcemi každou osobu odpovědnou za porušení zákazů uvedených shora.

Každý členský stát této úmluvy, jehož kulturní dědictví je ohroženo loupeží archeologických materiálů, se může obrátit na ostatní členské státy, jichž se taková činnost týká. Členské státy této úmluvy se zavazují zúčastnit se za těchto okolností každé mezinárodně dohodnuté akce směřující ke stanovení a provedení nezbytných konkrétních opatření, včetně kontroly vývozu, dovozu a mezinárodního obchodu s kulturními statky, jichž se to týká. Do doby dosažení takové dohody každý stát, jehož se to týká, přijme v možné míře prozatímní opatření k zabránění nenahraditelných škod, které by mohly vzniknout na kulturním dědictví žádajícího státu.

Členské státy této úmluvy se zavazují, že:

  • omezí výchovou, informováním a bdělostí pohyb kulturních statků nezákonně vyvezených z kteréhokoli členského státu této úmluvy a budou dbát způsobem přiměřeným pro tu kterou zemi o to, aby starožitníci vedli pod trestními nebo administrativními sankcemi záznamy obsahující označení původu každého kulturního statku, jméno a adresu dodavatele, popis a cenu každého prodaného statku a informovali nabyvatele kulturního statku o vývozním zákazu, jemuž by statek mohl podléhat,
  • budou usilovat výchovnými prostředky o to, aby vzbudily a rozvíjely ve veřejném mínění vědomí významu hodnoty kulturních statků a nebezpečí, které pro kulturní dědictví znamenají krádeže, tajné vykopávky a nedovolený vývoz.

Členské státy této úmluvy se rovněž zavazují v rámci zákonodárství každého státu, že zabrání všemi vhodnými prostředky takovým převodům vlastnictví kulturních statků, jež směřují k usnadnění nedovoleného dovozu a vývozu těchto statků. Aby bylo zabráněno nedovolenému vývozu a aby byly plněny povinnosti vyplývající z provádění této úmluvy, poskytne každý členský stát Úmluvy podle svých možností národním institucím odpovědným za ochranu kulturního dědictví přiměřený rozpočet, a bude-li to nutné, vytvoří pro tento účel zvláštní fond.


STOP NEZÁKONNÉMU OBCHODOVÁNÍ S KULTURNÍMI STATKY

Prohlášení 3. zasedání smluvních států Úmluvy UNESCO z roku 1970 o opatření k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, z roku 2015 (výběr ustanovení):

Zasedání smluvních států Úmluvy UNESCO z roku 1970 o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků,

  • uznávajíc, že ve světě charakterizovaném rychlými změnami a inovacemi musí mezinárodní komunita čelit nezákonnému obchodu s kulturními statky jako závažné formě nezákonného obchodování,
  • hluboce znepokojeno současnou situací v mnoha částech světa, kde masivní ničení a rabování kulturního dědictví jakož i nezákonné archeologické vykopávky vedou k nárůstu nezákonného obchodu s kulturními statky,
  • apeluje na všechny státy, aby přijaly konkrétní opatření v souladu s mezinárodním právem, a tím předcházely nezákonnému obchodování a ničení a drancování kulturních statků na jejich území, a v tomto směru rovněž odkazuje na nedávno přijatou Směrnici k provádění Úmluvy UNESCO z roku 1970,
  • vyzdvihuje potřebu respektování Mezinárodního etického kodexu UNESCO pro obchodníky s kulturními statky a Etického kodexu pro muzea Mezinárodní rady muzeí (ICOM),
  • vyzývá státy, média a další aktéry, aby zvyšovaly povědomí veřejnosti v oblasti respektování a ochrany kulturních statků.