Muzea

icomPROFESNÍ ETICKÝ KODEX PRO MUZEA

Profesní etický kodex ICOM pro muzea (dále jen „Kodex“) byl vypracován Mezinárodní radou muzeí. Odráží zásady, které jsou všeobecně přijímány odbornými muzejními pracovníky po celém světě.
Představuje minimální normu pro muzea, soustředí základní standardy profesionální práce a činnosti muzeí a jejich zaměstnanců, je prostředkem profesionální samoregulace. Zároveň také stanovuje, co může veřejnost oprávněně očekávat od profesionálního muzejního pracovníka. I když nemůže mít vyšší platnost než zákon, může Kodex alespoň zčásti nahradit právní normu tam, kde je státem vydaný zákon nedostatečný nebo se nevztahuje na všechny záležitosti.
Členstvím v ICOM přijímají muzea Kodex jako závazný dokument své činnosti. Tím jsou přeneseně vázáni i členové Asociace muzeí a galerií České republiky, která dle svého statutu hájí společné zájmy a práva muzeí v duchu principů stanovených Kodexem.
První plné znění Kodexu vyšlo v roce 1986, revidován byl v letech 2001 a 2004, nově vydán byl v roce 2013 (originální verze zde). Český překlad je k dispozici z roku 2006.
Více též na webu Českého výboru ICOMAsociace muzeí a galerií ČR.

Muzea musí jednat v souladu s mezinárodní, regionální, národní a místní legislativou a s úmluvami.


Akvizice sbírek

Muzea mají odpovědnost vůči přírodnímu a kulturnímu dědictví, hmotnému i nehmotnému.

Muzeum nesmí získat žádný předmět … aniž by mělo jistotu, že o vlastnictví daného předmětu existuje řádný doklad. Samo vlastnictví nemusí být zárukou legálního nabytí.
Každé akvizici předmětu … musí předcházet úsilí o pečlivé ověření toho, že předmět nebyl nezákonně získán v zemi svého původu … V tomto směru je nezbytné detailně poznat úplnou historii předmětu od jeho objevení či vytvoření.

Muzeum nesmí zařadit do svých sbírek takové předměty (tj. stát se jejich majitelem), u nichž existuje důvodné podezření, že byly získány za cenu zakázaného, nevědeckého nebo záměrného zničení nebo poškození památek, archeologických nebo geologických nalezišť, druhů nebo přírodních lokalit.
Rovněž nesmí předmět získat, pokud jeho nález nebyl náležitě ohlášen majiteli či uživateli pozemku nebo příslušným správním či státním orgánům.

Ve výjimečných případech může dojít k situaci, že předmět, který nemá doložený původ,
představuje sám o sobě tak významný příspěvek pro rozšíření poznání, že je ve veřejném zájmu jej uchovat. O zařazení takového předmětu do sbírky musí rozhodnout odborníci z příslušného oboru, nezaujatě a bez ohledu na národní nebo mezinárodní hledisko.

Muzea musí hrát vůdčí roli v úsilí o zastavení ničení archeologických, etnografických, historických lokalit a uměleckých statků.
Nezákonný obchod se sbírkovými předměty napomáhá devastaci historických nalezišť, podporuje krádeže na národní i mezinárodní úrovni, což je v rozporu s povědomím o národním a mezinárodním dědictví. Muzea si musí být vědoma vazeb mezi trhem a ničením lidského a přírodního prostředí, ztrátou informační hodnoty často destruktivním vytržením předmětu z jeho přirozených souvislostí a musí vědět, že podpora takového obchodu – ať přímá či nepřímá – výrazně odporuje etickým zásadám.
Platným dokladem o vlastnictví je nepopiratelné právo, umožňující prokázat vlastnictví daného předmětu prostřednictvím jeho úplné historie od jeho objevení či vytvoření.

Źádné ustanovení Kodexu by nemělo bránit muzeu působit jako oprávněné nouzové úložiště pro předměty bez doloženého původu nebo nezákonně shromážděné či objevené předměty pocházející z jeho spádového území.
K uložení předmětu v muzeu může dojít například v důsledku prokázání přestupku či trestného činu a následného zabavení předmětu. Muzea mají zvláštní prostory upravené pro ukládání předmětů kulturního dědictví, řada předmětů má například vysoké nároky na klima. V případě, že jde o zcizený předmět, je důležité ho umístit v odpovídajícím prostředí. Běžné sklady tímto nedisponují, proto se využívá muzeí, které o předměty pečují do doby než se najde jejich majitel, vyřeší spor apod. Neznamená to však, že by takové předměty byly zařazeny do sbírek, tedy staly se majetkem muzea.

Jestliže muzea zajišťují identifikaci předmětů, nesmí být tato činnost posuzována, ať přímo či nepřímo, jako činnost prováděná ve prospěch muzea. Výsledky získané při ověřování autenticity nebo při identifikaci předmětů, u nichž je důvod se domnívat, že byly získány nezákonným způsobem, nesmí být zveřejněny dříve, než byly o této skutečnosti uvědoměny kompetentní orgány.
Muzeum může přistoupit k ocenění svých sbírek za účelem jejich pojištění. Vyjádření o finanční hodnotě jiných předmětů může být vydáváno pouze na základě oficiální žádosti jiného muzea, právních a státních orgánů nebo jiných veřejných orgánů. Pokud se však muzeum samo stává nabyvatelem nějakého předmětu nebo exempláře, je třeba zajistit ohodnocení nezávislým znalcem.

Muzejní pracovníci nesmí určovat předměty nebo jinak potvrzovat jejich autenticitu, pokud mají důvod se domnívat, že tyto předměty byly získány nezákonně. V žádném případě nesmí jednat způsobem, který by se mohl vykládat jako přímé či nepřímé napomáhání těmto aktivitám. Vyskytne-li se podezření na protiprávní či nepovolené jednání, je třeba o tom uvědomit kompetentní orgány.

Výzkumy

Výzkumy prováděné zaměstnanci muzeí musí být v souladu s posláním a cíli muzea i s běžnou právní, etickou a vědeckou praxí.
Pokud se muzeum rozhodne použít destruktivní analytické metody, musí být jejich výsledek i výsledek následných výzkumů včetně údajů o tom, kde byly publikovány, uveden v trvale uchovávané dokumentaci daného předmětu.

Terénní výzkumy, sběry a vykopávky lze vykonávat jen v souladu se zákony a předpisy hostitelské země. Plánování terénních prací a sběrů musí předcházet průzkum, jeho zveřejnění a konzultace jak s příslušnými úřady, tak se zainteresovanými muzei či akademickými institucemi v zemi nebo v oblasti zamýšleného výzkumu. Cílem těchto konzultací je zajistit legálnost a oprávněnost plánované činnosti z akademického i vědeckého hlediska; měly by obsahovat i dohodu, jak budou získané informace a výsledky výzkumu zpřístupněny příslušným orgánům v hostitelské zemi.
Veškeré práce v terénu se musí provádět tak, aby všichni zúčastnění jednali při získávání předmětů a údajů odpovědně a v souladu se zákonem a bojovali všemi prostředky proti neetickým, nelegálním a destruktivním praktikám.

Expozice a výstavy

Muzeum musí dbát na to, aby informace, které prezentuje v rámci svých výstav, byly vědecky podložené a přesné.
Muzea se musí vyvarovat vystavování nebo využívání předmětů bez doloženého původu. Musí si být vědoma toho, že by takové vystavování nebo jiné užití mohlo být vnímáno jako podpora nelegálního obchodování s předměty kulturní hodnoty.
Informace, které muzea jakýmkoli způsobem zveřejňují, musí být přesné, objektivní a vědecké.

Muzea jako správci základních hmotných dokladů musí nejvyšší možnou měrou zpřístupňovat své sbírky badatelům. Muzea musí poskytnout volný přístup k požadovaným informacím o sbírkách, s výjimkou nutných omezení z důvodů utajení nebo bezpečnosti.

Profesionalita

Muzejní pracovníci musí respektovat stanovené normy a zákony a zachovávat čest a důstojnost své profese. Musí chránit veřejnost před jakýmkoli nezákonným nebo neetickým profesním jednáním a využít každé příležitosti, aby ji informovali a seznamovali s cíli, záměry a úsilím v muzejní profesi tak, aby se posílilo všeobecné povědomí o společenském přínosu muzeí.

Všichni muzejní pracovníci musí být obeznámeni s mezinárodní, národní a lokální legislativou i s podmínkami jejich aplikace. Je jejich povinností vyhýbat se situacím, které by mohly být vykládány jako nezákonné.
Muzejní pracovníci se musí řídit zásadami Kodexu a měli by také znát další kodexy nebo koncepční dokumenty vztahující se k muzejní práci.

Muzejní pracovníci by měli podporovat výzkum, ochranu a využití informací vztahujících se ke sbírkovým předmětům. Musí se proto vyvarovat všech činností nebo okolností, které by mohly zapříčinit ztrátu těchto duchovních a vědeckých hodnot.
Muzejní pracovníci se nikdy nesmí přímo nebo nepřímo podílet na nezákonném obchodování s přírodním nebo kulturním dědictvím.
Muzejní pracovníci musí chránit všechny důvěrné informace, které získali v rámci své práce.
Rovněž informace o předmětech, které jsou do muzea přineseny k identifikaci, jsou důvěrné a nesmí být bez výslovného souhlasu majitele publikovány nebo předávány žádné jiné instituci ani jednotlivci. Požadavek důvěrnosti se nevztahuje na zákonnou povinnost informovat policii nebo jiné příslušné orgány při vyšetřování týkajím se kradených, nezákonně získaných nebo převážených předmětů.

Být zaměstnancem muzea, financovaného bud‘ z veřejných nebo soukromých zdrojů, je závazek vůči veřejnosti a nese to s sebou velkou zodpovědnost. Zaměstnanci muzea musí proto při všech svých činnostech jednat čestně, přísně dodržovat etické zásady a zachovávat nejvyšší stupeň objektivity.
Muzejní pracovník se musí řídit dvěma hlavními zásadami: Za prvé, muzea reprezentují závazek vůči veřejnosti a jejich význam pro společnost je přímo úměrný kvalitě poskytovaných služeb. Za druhé, intelektuální schopnosti a odborné znalosti samy o sobě nestačí a musí být podmíněny vysokou úrovní etického jednání.

Konflikt zájmů

Třebaže mají muzejní pracovníci právo na určitou osobní nezávislost, musí si uvědomovat, že žádné jejich soukromé nebo odborné aktivity se nesmí dostat do konfliktu s jejich prací v muzeu.
Veškerá činnost jednotlivce, která s muzeem jakkoliv souvisí, může mít vliv na instituci nebo jí být přisuzována. Muzejní pracovník musí tedy dbát nejen na svou skutečnou motivaci a osobní zájmy, ale i na to, jak může být jeho činnost interpretována vnějšími pozorovateli.

Mezi muzejními pracovníky a muzeem nesmí docházet ke střetu zájmů při akvizici sbírkových předmětů ani při jiné osobní sběratelské činnosti. Ve věci každé soukromé sběratelské činnosti musí muzejní pracovník uzavřít s řídícím orgánem dohodu a tu musí striktně dodržovat.
Zaměstnanci muzea, zástupci řídícího orgánu, rodinní příslušníci nebo osoby blízké nejsou
oprávněni užívat pro vlastní potřebu, a to ani dočasně, předměty pocházející z muzejní sbírky.

Všeobecně platí, že muzejní pracovníci nesmí vykonávat žádné činností, které by mohly být vykládány jako střet zájmů. Vzhledem ke svým znalostem, zkušenostem a kontaktům dostávají odborní muzejní pracovníci často nabídky k provozování poradenské či konzultační služby, výuky, publikování a vystupování v médiích nebo požadavky na znalecké ohodnocení předmětů z titulu soukromé osoby. I tam, kde to právní předpisy i podmínky pracovní smlouvy umožňují, mohou se kolegům, zaměstnavateli nebo veřejnosti tyto činnosti jevit jako zdroj střetu zájmů.

Dobrovolní spolupracovníci

Pro práci dobrovolníků musí řídící orgán vypracovat předpis, který zajistí harmonické vztahy mezi dobrovolníky a muzejními pracovníky.
Pokud se řídící orgán rozhodne svěřit některé muzejní nebo jiné činnosti dobrovolníkům, musí zajistit, aby se řádně seznámili s Kodexem a s dalšími profesními normami a legislativou.

Odborný muzejní pracovník je každý, kdo je zaměstnancem muzea, kdo má odbornou kvalifikaci nebo ekvivalentní praktickou zkušenost v některém z oborů potřebném pro řízení a provoz muzea, jakož i nezávislé osoby, které respektují Kodex a pracují pro muzea – v duchu výše uvedené definice – buď jako externí odborní pracovníci nebo jako poradci.